Seděli sme tak jednů z našima kamáradama Za valem pod ořechem a čekali na jedného chlapa z vedlejší ulice, až pojede dom. Už sa stmívalo, protože byl březen a svátek mňél Josef.
Chlap každý deň zastavil u hospody Na špici na motórce a šél spokojeně popíjat. Dyž už mňél dost, nasedl na motórku, spustil nohy na zem a pomalu na jedničku ujížďál k domovu. Dyž jél po silnici, podrážky mu svítili. A dyž zajél do blata, tak mňél boty jako dva pluhy. Přilbu nemňél, ta eště tenkrát nebyla, alkohol byla polehčující okolnost. A tak mňél všecko zabezpečené. Dyž projížďál kolem, tak sme svítící jízdu odměnili potleskem. Ale to byla chyba, to ho nasralo a zastavíl. „Co to tady vyváďáte, vy blbečci? Běžte si dom tleskat svojim přiblblým rodičom, nebo jak odpášu řemeň, tak něco uvidíte,“ hulákal chlap po nás. My sme ho znali a tak sme nic vidět nechtěli a začali sa vytrácat. A to mu stačilo, protože jel dom.
Nám sa dom eště jít nechtělo. Šak tam sme to dobře znali, tak sme seděli a nudili sa dál, až do chvíle, kdy kolem projel vůz s koňama a nejakým strýcem. A za ním vyjél chlap na motórce, jél pořád za vozem, až kúsek dál do neho narazíl. Spadl jak shnilá hruška hubú přímo do velikej kaluže s blatem. Dyž sme tam doběhli, tak už tam býl aj strýc z voza a křičál: „Vytáhnite ho z tej vody, lebo on ju vypije. A třepte s ním, ať sa probere. Šak on je ožralý.“ „Šak vy strýcu také, dyť sotva pletete nohama,“ podotkl kterýsi z nás. „Ale já sa koňovi do řízení nepletu, on mňa dycky doveze sám,“ objasníl to strýc. „Ale za to, že nemám osvětlený vůz nemože, za to možu já. Tak mosím rychle pryč. Šak on chlap už začíná chrchlat. Tak u něho chvílu počkajte,“ prohodil strýc a vůz odjel. Na silnici zostala enem motorka.
Za chvílu sa chlap probrál a řekl: „Kde to su? Co sa stalo?“ Oči mňél přitem vyvalené, že sa zdálo, že mu vypadnů, z huby sa mu táhlo blato. „Spadl ste z motórky,“ odpověděli sme mu. „Tych štamprlí bylo dnes asi moc. Já sem asi usnůl, mě sa to negdy stává,“ povzdechl si, vytáhl kapesník a vysmrkál poslední blato. Vzál motórku, nastartovál a byl pryč.
„Tak kluci, dnes je sv. Josefa a všecí sú ožralí, počkajme eště chvílu, třeba eště něco zažijem,“ navrhl sem. Sedli sme si zpátky na lavičku a vykládali si vtipy. Z křižovatky před přejezdem sa ozvaly divné zvuky, možná hádka. Objevili sa dva závodníci, dokonce i v dresech. Chvílu sa hádali a bylo vidět, že majů problém s alkoholem a naskočením na kolo. Dyž sa jím to konečně podařilo, tak po několika metroch spadli do příkopy a tam spokojeně spali. I dyž sme to všecko dobře viděli, šli sme si to prohlédnůt zblízka. Já sem jedného znál od vidění, byl to strážničan.
„Tak co budeme dělat? Na to sami nestačíme. Musíme nekoho zavolat,“ zhodnotil situaci jeden z nás. Rozběhli sme sa do ulice. Tam byly akorát tři tetky, keré asi řešili něco důležitého, protože všecky najednů mlely hubama, že jich bylo slyšet po celé ulici. „Za valem v příkopě ležijú dvá chlapi a nehýbú sa,“ volali sme. „Asi sú ožralí jak můj starý,“ řekla jedna tetka a druhá dodala: „Šak až sa vyspijů, tak půjdů dom sami.“ Třetí tetka prohlásila, že je na to zvědavá a tak nakonec si to rozmyslely a všecky sa šli podívat. Ukázal sem, kde to je a ony šli na to místo. Nic sa nehýbalo, ani nebylo slyšet, ale chlapi tam byli. „Zkusím estli žijů,“ řekla jedna aktivní tetka a vlézla do příkopy. Jak na jedného sáhla studenýma rukama, tak sa probrál a vyhrkl: „Co na mňa saháte, tetko, to ste v životě neviděla kus šikovného chlapa?“ Tetka sa ohradily: „Co na mňa vyskakuješ, ty zaškňůřenče! Takových pajtášů sem viděla a co tu chrápeš v příkopě?“ Chlap sa nedál: „Já su inženýr! A u vás, né, žádný zaškňůřenec. Ale o vás sa říká, že ste doškoly ani nechodila. A vašej huby sa bójí celá ulica.“ Po tejto řeči tetce spadla brada, dala sa bečat a šla dom. Cyklista spokojený, jak jí to vytmavíl, obudíl kamaráda a po několika pokusech vyskočil na kolo a odjel spokojeně dom. My sme stáli, neříkali nic a přemýšlali. Za chvílu sem já řekl: „Jak je možné, že tetka, kerá dojde nekomu na pomoc, odejde dom s bečem a uražená? A chlap ožralý jak tele, všeckých urazí a odjede spokojený? A my sme pro to neudělali vůbec nic. Měli sme mu naliskat, šak je nás dost.“ Brácha s tím súhlasíl a eště dodál: „A kopnút ho pořádně do řiti, aby nemohl sedět a musél jezdit ve stoje.“ Temu sme sa všecí s chuťů zasmáli a šli dom.