Bylo po Velikonocách. Jednů ráno takto došel stařeček dom a zavolal: „Chlapci, půjdeme spolem na půť.“ „A kam?“ optala sa mamka. „Ty Mařo, neměj starost, já to šecko obstarám a zaplatím.“ Měli sme jet do Mariatál, na poutní místo u Bratislavy. „Už sem tam dlůho nebyl, aspoň třicet roků a tak tam zajedeme aj s chlapcama.“ Mamka na to neříkala tenkrát nic. Ono sa ani nic říct nedalo.
Protože to bylo na dva dni, mosél si stařeček sehnat nekoho, kdo by za něho zaskočíl. První šél za svojim kolegů Františkem Polsterem. Ten byl dycky velice ochotný. Už aj podle teho, že dyž sa vrátil stařeček dom, tak řekl: „Tak jedem, Franta to bere.“ Na druhý den ráno sme brzo vstávali, pomodlili sa, mamka nám nachystala různé svačiny a ostatní věci, keré sů na půť potřebné, včetně foťáku.
Sedli sme do vlaku a jeli sme. Pomalu sme vytahovali svačiny, pojídali a zapíjali. Přitem nám stařeček vykládal všlelijaké zážitky z vojny, jak třeba chodil pro kamarády s kýblem pro víno k jednému sedlákovi, kerého objevíl. Nebo jak jezdíl na koni a jak býl u lapiduchů. Najednů býl konec. Všecko pojezené, dopité a byli sme na místě. Vystúpili sme v nejakém malém městečku. Jak sa menovalo, si já už dnes nepamatuju. Podle stařečka to bylo velice blízko od poutního místa. „Teď už chlapci půjdeme pěšky. Všecko sme si zedli a vypili, ale šak ideme na půť a tam si kůpíme“ řekl stařeček a dodal: „Půjdeme tady potokem. Já sem tama tenkrát šél a byl tam aspoň chládek.“ Neříkali sme rači nic, abysme stařečkovi nepokazili radost.
A tak sme šli potokem, jak on před třiceti rokama. Trvalo to asi dvě hodiny, ale stařeček to v pohodě došél. Dyž sme byli na místě, tak jsme viděli, že tam kromě kostela néni vůbec nic a kostel je navíc zavřený. Nekůpili sme si taky nic, ale aspoň sme všecko kolem fotili. Foťák sme měli na dvanáct snímků, tak sme byli aj s focením brzo hotoví. Potom sme sa šli se stařečkem modlit. Jedna osoba nám poradila, abychom zpátky nechodili pěšky, že od kostela přeca jezdí autobus a že budeme za půl hodinky v Bratislavě. Stařeček uznál, že časy sa změnili a že teda pojedem.
V Bratislavě stařeček řekl: „Dyž už sme tady, tak sa aspoň porozhlédnem a přespíme tady.“ Ubytovali sme sa na prvním hoteli, menoval sa Pallace. Už byl večer, měli sme hlad a tak sme šli do hotelu na večeřu. Stařeček chodil po večerníčku spat a tak to svédl na nás a řekl: „Vidím chlapci, že už teho máte dost. Půjdeme spat.“ My sme s tím museli souhlasit, ale rači bysme šli naproti do kina. Tam by nás ale stejně samotných nepustili. Ráno dyž sem sa probudil, stařeček nikde, akorát brácha chrápal. „Asi šel na záchod, šak on dojde“, řekl sem si a spal dál. Asi o devíti hodinách nás stařeček obudil se slovy: „Chlapci, jak možete tak dlůho spat. Já už sem nemohl, tak sem šel na procházku a v kostele stihl aj ranní mšu svatů. Už sem chtěl jít aj posnídat, ale počkal sem na vás.“
Po snídani sme vyrazili na prohlídku Bratislavy. Prohlíželi sme si památky a hlavně navštěvovali kostely. Na obědě sme nešetřili, že sme pak nemohli ani chodit. Kůpili sme si teda jízdenky a šli pomáli do vlaku na Kúty. Dyž měl vlak odjíždět, zjistili sme, že sme zapoměli na nádraží foťák. „Petříku, bež rychlo pro ten foťák a Ladíku ty drž místa. Já idu zdržat vlak.“ Přes okno sem viděl, jak stařeček neco vysvětluje výpravčímu a dává pozor, aby nezdvihl plácačku. Viděl sem, jak sa obá smějů a už tam doběhl aj brácha s foťákem. A tak sme sa potom rozjeli k domovu do našeho kostelíčka, kde sme rovnů stihli aj večerní mšu. Bylo to moc pěkné.