Jednú takto po obědě sme si všímli, že si stařeček podepřél hlavu a tvrdě usnúl. Nebylo to nic nového, protože oběd byl dobrý a hutný, tak ho stařeček pojedl víc než obvykle. A tak sa dalo očekávat, že bude spat delší dobu. Bylo by velice nerozumné tohoto času nevyužit pro vlastní potřeby. A těch nebylo málo.
Mrkl sem na bráchu a šli sme na to. Bylo přeca potřeba vyrobit nejaké pistole a puška by také byla dobrá. K tomu všemu nejlépe pomože dočasně opuštěný stařečkův “verštat” (kolářská dílna). Hlavně potřebujem pěkné prkénko. „Už ho mám,“ zavolal Petřík a držal v ruce opravdu krásné, vyhoblované a vybroušené přepychové prkénko, keré měl stařeček nachystané na faru na opravu skříně. Petřík podal “fukšvana” (mála pila na otvory) a už piliny létaly na všechny strany. „Je to paráda, ale jde nám to pomalu a tak použijem stroje,“ zavelel sem. Petříkovi sa můj nápad líbil a už šel zapnút pásovku. Asi půl metru mu chybělo, aby dosáhl na vypínač. Podal sem mu židlu, vysadil ho a motor sa rozběhl. Enomže sme zapomněli na to, že motor može probudit stařečka. A asi ten oběd nebyl tak dobrý, protože sa tak stalo.
Satřeček sa probudil, zakřičal: „Kdo pustil pásovku?” Vyleťél jak raketa k verštatu. Křik nás zachránil, protože sme stačili i s nedokončenými věcmi vyskočit ven do zahrádky a okno zavřít. Schovali sme sa za hrášek, kerý stařa pěstovala do polévky a čekali, co bude. Stařeček nikoho nechytíl a nic nezjistíl, a tak prohlásil, že sa z teho musí vzpamatovat a odešel na Špicu.
Spokojeně sa usadil a sáhnul za zástěru, kde nosil peněženku a skládací metr. Peněženka tam byla, ale metr už né. Ten si rozšlápl na dvoře při běhu do verštatu. A tak všechny nezdary dnešního dne spláchl dvěma griotkami a jednú jarošovskú dvanáctvkú a vracál sa zpátky dom.
My sme mezi tým dokončili svoje výtvory. Dvě pistole a dokonce aj puška sa podařily. Místo spouště sme zarazili hřebíčky a místo řemeňů použili špagát a bylo hotovo. Než stařeček otevřél vráta v humně, už sme byli zasej zpátky oknem v zahrádce za hráškem, ale už ozbrojení. Stařeček sa v pohodě vrátil s úsměvem ze Špice, sdělal klíčky, keré měl pověšené na krku a odemkl verštat. A už to tu bylo zase. Výkřik hrůzy: „Tady nekdo paskvil!“ A stařeček pokračoval: „Všecko je přeházané. A kde je tá moja laťka, co mám nachystanů na fáru. To je ale dneska deň. Hrom do teho, Mařo, kde sú chlapci?“ Mařa byla naše mamka a hned stařečkovi odpovídala: „No negde v humně, kde by byli.“
Byli sme zrádně prozrazeni a tak sme vylezli z úkrytu. Pistole s hřebíčkama zastrčené za gumů od trének nás prozradili. Stařeček poznal svoju laťku na fáru. To eště néni konec, protože následovala nakládačka a zákaz vstupu do Stařečkova království „verštatu“.