Jednú v nedělu odpoledne zavolala mamka na chlapců: „Poďte sem vy dvá experti. Musím vám řéct neco důležitého. Já s taťků jedeme na motórce do Rohatca za stařenků. Vy nemožete jet s nama, tak musíte byt doma. Stařeček šél do kostela na požehnání a tak vás bude hlédat stařa. A esli si už teď myslíte, že ju nebudete poslúchat, tak ste sa zmýlili. Ona mě to, až dojedem, řekne a já sa postarám o to, že si to slíznete a bude to zlé.“ Chlapci stáli a kývali hlavičkama, že situacu chápú. Nakonec Ladík řekl: “Mamko, my sa budeme snažit.” Mamka na to odpověděla, že právě tím si néni vůbec jistá.
Protože teho bylo všeckého dost, chtěli si také odpočinút. Vytáhli motórku a zmizeli v dálce. Chlapci, dyž posúdili situacu, zjistili, že sú proti staři ve výhodě. Ta bude ráda, dyž doumývá náčení, potom si chvilku sedne a určitě usne. „Brácho, dnešní den patří nám,“ řekl Ladík. Petřík zazářil úsměvem a hned z něho vyletělo nekolik nápadů: „Měli bysme sa podívat do studně a nebo vylézt na komín.“ Ladík byl s bráchú spokojený, pochválil ho a dodal: „Třeba stihnem aj obojí. Půjdem zkontrolovat stařu.“ Nahlédli oknem do kuchyně a viděli náčení umyté. Stařa seděla na židli a spala.
„Tak dem na to,” chlapci sa rozběhli ke studni. Na betonovém krytu byl plech, kerý dyž odstranili, bylo vidět do studně. „Je špatně vidět, mosíme to utřít,“ řekl Petřík a šél na dvůr pro hadru, kerú by to zvládl. Na dvoře žádná hadra nebyla a tak sebral ze šňůry stařečkovi oprané trénky. Namotal trénky na staré toporo a očistil tým díru do studně. Při tom mu samozřejmě trénky spadly dole. „To bylo malé šplouchnutí, chtělo by to pořádný šplouchanec”, řekl Petřík jako opravdový odborník na studně. Vedle studně stála váha se železnýma kvichtama a tak jich tam naházal všecky od teho nejmenšího. Teprv u teho 5-ti kilového, největšího, uznal, že ten šplouchanec byl dobrý. Ale že už ho to nebaví, protože ze studně nejde sundat betonový kryt. „Na to zatím nemáme a tak uvidíme příště. Poďme na komín, tam uvidíme, esli naši už jedú,“ dodal Petřík nakonec. V dané situaci sa to Ladíkovi zdálo rozumné a tak šli.
„Stařa eště spí, asi si pořádně mákla,“ hodil do placu Petřík fórek. Akce “Komín” nebyla lehká. Aby úkol byl splněný, moseli sa poradit. Ladík promluvil rozumně: „Sú tady dvě možnosti, buď budeme postupovat z vénku jako horolezci, a nebo vnitřkem přes húru, kde otevřem střechu.“ Petřík chvilku přemýšlal a řekl: “Mně sa líbí plán B. Přes hůru a zrovna najdem koťata.“ Naštěstí nebo možná naneštěstí byl žebř už nachystaný pod vikýřem na húru. Zapomněl ho tam stařeček, dyž byl ráno krávě pro seno. Rozšlápl tam kravinec a tak byl žebř silně znečistěný. To chlapcům nevadilo, protože to stejně utřél do košele ten, co lézl první. Chlapci si rozdělili prácu. Jeden rozebere střechu a druhý najde koťata. Podařilo sa, střecha byla rozebraná a Petřík měl v náručí čtyři koťata, kerá sotva viděla. „Tak poďme,“ řekl Ladík a už stál na střeše. „Brácho, mě je těch koťat líto, možu jich vzít za nama na střechu? Jim tady bude smutno,“ prosil Petřík. „Tak je vem a poď,“ rozhodl Ládík. A tak sa na střeše objevili dva chlapci a čtyři koťata.
„Brácho, schovajme sa za komín, dole je nejak rušno,“ všiml si Petřík. V momentě nebylo vidět nic než čtyři koťata, ale zatím si teho nikdo nevšíml, protože stařa, kerá sa zrovna probudila, eště pořádně neviděla. Motórka od Rohatca zrovna zastavila u vrát a mamka sa hned ptala: „Stařko, kde sú chlapci?“ „Negde tady, šak včíl tu byli,“ dušovala sa stařka. Stařeček sa zrovna vracál z kostela a hned sa ptál: „Co, chlapci neco vyvédli?“ „Ale né, enom jich hledám,“ řekla mamka a zavolala: „Laďo!! Vidíš co já? Po střeše lozí koťata. Vylez tam a chytni jich!!!“ Taťka by šél rači na pivo, ale mosél poslechnút. Vylézl na hůru a uviďél tú hrůzu. Půlka střechy rozebraná a chlapci nigde. „Co sa tady enom stalo, šak bůřka ani větr nebýl,“ pomyslél si.
Teď si vzpomňél na kluků. Ty v tem majú určitě prsty. Vylézl dírů na sřechu a kromě čtyř koťat neviďél nic. „Snáď nespadli k súsedom,“ pomyslél si taťka. Šél sa velice nerad podívat. Najednú uslyšél, že sa neco pohlo za komínem. Pořád ale nebylo nic vidět. Tak sa šél podívat. Ano, byli to oni. „Už jich mám, čučijů tady za komínem,“ křikl dole na mamku. „Podaj mně jich dole a seber ty koťata,“ přikázala mamka. A tak sa dvá horolezci objevili dole v základním táboře. Nejvíc jich trápilo, že výprava byla prozrazená a nevěděli, co bude dál, aj dyž neco tušili, protože metla byla opřená o zeď.
Mezitym si šél stařeček pro vodu do studně, aby sa mohl oholit. Už zdálky viděl sundaný plech a díru do studně. Klekl si k díře a nahlédal dole. Najednú zařval: „Mařo! Kdo mně hodil moje nové trénky do studně?“ Dyž to chlapci uslyšeli, zmenšili sa tak, že jich nebylo skoro vidět. Ale asi ano, protože sa všecky oči dívaly na nich. A eště pořád nebýl konec. Stařeček pátral: „Kde sú ty kvichty na váhu? Šak tu nemám ani jeden. Oni jich snáď naházali do studně.“ „Laďo zítra dones ze Šohaja silný magnet a musíme to vylovit,“ požadoval stařeček po taťkovi. A směrem k chlapcom dodal: „Chlapci zklamali ste ňa a proto vám nedám v nedělu ani korunu na kino. A budete sedět doma.“ „A teď sa s vama vyrovnám já,“ řekla mamka a už bylo zase zle. Údery metle a výkřiky chlapců prozradily, že byla zahájená předpověděná a slibovaná nakládačka.