Jednů ráno, když sem měl jít ministrovat na ranní k bočnímu oltáři, které míval páter Mikulka, podíval sem sa z okna a uviděl jak venku prší. A to už sem začál přemýšlat, jak to udělat, abych nemusel nikam jít. Za chvílu došla moja mamka mňa budit:„Stávaj, šak víš, že musíš jít ministrovat“. „Nemožu, mě bolí velice noha“, odpověděl sem. „A kerá“? No já trůba sem si nemohl rychle vzpomenůt. A to už bylo podezřelé.„Víš co, rači vylez z postele. Venku sice prší, ale já ti dá pláštěnku, budeš ju mět sice dlůhů, ale to ničemu nemože vadit“. Vystrčila mňa z gánku a já sem šel. V zákristii sem si vzál misál na kterém nebyla položená koruna, jak obyčejně, ale koruny dvě. Páter Mikulka nám zvýšil plat. Když bylo obětování tak sem marně hledal lavabo, keré sem měl podat páteru Mikulkovi aby si otřel ruky. To tam vůbec nebylo. Jedna velice ochotná paní, co to viděla, tak mě podala svůj čistý kapesník a myslela, že moju trapnů situaci vyřešila. Páter Mikulka tenkrát řekl: „To je nejaké nové, takové hedvábné“. Ale teho si už všimla jiná paní. Vyletěla z lavice, doběhla ke mně, dala mě pohlavek a povidá: „Co to tady ty trůbo děláš, běž do zákristie a dones lavabo, keré sem patří. Druhý pohlavek sem nechtěl, a tak sem rači šél. Stařeček kostelník tam zrovna nebyl a tak sem ani nic nedonésl. Ale to už bylo stejně jedno, bylo už pozdvihování. A tak sem sa dočkál konca mše svatéj. Vzal sem misal a pomáli jsme kráčeli do zákristie. Nikdo nic neříkál. A já sem byl rád že je všecko v pořádku. A že půjdu do školy. Mám na svačinu enom suchý rohlík a jedno kyselé jabko, ale snad to nejak přežiju. Ale ono to bylo eště horší. Před kostelem mě čekala ta paní co mě dala pohlavek. Jak sem ju uviděl, tak už mě dobře nebylo. Ona povidá: Poď sem ministrante, podruhéj si všecko zkontroluj nebo ti tak vyliskám, že si to budeš opravdu pamatovat. A já si to opravdu pamatuju až do dneska. Eště když se byl na vojně a tu paní se potkal, rači sem ju obešel.