Jedno králné letní odpoledne si mladší kamarádi z ulice krátili chvílu u jednoho z nich doma v ulici na Mizerově. Byli skoro sami. Otec byl v práci, mamka ve městě nakupovat a babička spokojeně spala ve svojem pokojíčku. Nebylo co dělat a tak kluci stáli u mucholapky a pichali přilepené muchy sirkama, estli eště žijů. Vůbec jich to nebavilo, také proto, že bylo veliké horko. Měli pořád žízeň a chodili sa napit vody ke studni, aždo chvíle, kdy jeden prohlásil: „Tá voda mě vůbec nechutná. Slyšél sem, že do ní chčijú žaby.“ Druhý na to: „ Kdes tady viďél žabu?“ A první na to: „No, neviďél, protože ona néni blbá a skovala sa, abys ju nenafúkl, ty trůbo!“
Druhý sa urazíl, ale nedal to na sobě znát a tak povidá: „Půjdu sa podívat estli negde néni neco lepšího.“ A jak šél kolem sklepa, všíml si, že ve dveřách je klíček. Radostně poskočíl a zavolál na kámoše: „Honem poďte sem, je otevřený sklep. To tam musel včéra tata zapomenút a nebo z tama šél aj zrovna do práce.“ Jeden z kluků chytře pravíl: „ Tak poďme sa na to podívat a ten klíček vezni sebů, ať nás tu negdo nezamkne.“ Kluci vlézli do sklepa a zešli po schodách dole. „To sú bečice,“ obdivovál jeden přes druhého, „jak to može negdo všecko vypit? Dyť tolik nevypije za rok ani jalůvka.“
„Tak poďme koštovat. První berte ty demižóny,“ řekl ten domácí kluk. „Je to kyselé,“ ozval sa první degustátor. „Tak to já podám koštéř a zkusíme aj z tych velikých beček. A v regálech je slivovica, tak ochutnajte,“ pobízel domácí kluk. „No, žízeň už nemáme, kyselého vína sme vypili už dost, tak možem zkusit aj tú slivovicu,“ prohlásil jeden. A tak to zdělali z regálu všecko, že to zkusijú a potem sa uvidí. „Teď by to tak chtělo nečím pořádně zajest. Po tem zasířeném kyselém víně bych křůpál aj hřebíky,“ řekl jeden a druhý hned dodál, „a nejaké ženské by tu mohly byt.“ Domácí kluk sa nechápavě optál: „A co bysme s něma tady dělali?“ Druhý na to: „No přece tancovali, né? Ty trůbo!“ Domácí klukřekl: „Ženské tady žádné nemáme, tedy kromě babky, ale tú radši budit nebudu. A jídlo donesu, šak mám také hlad.“ V kuchyni na stole byly buchty a tak jich tam odnésl všecky.
Mezitím mamka hlavního pořadatela došla z města. Nikoho neviděla, v kuchyni buchty zmizely a tak si řekla, že kluci šli asi ven, nejspíš někam Za val. Sklep od kuchyně býl daleko, tak nebylo nic slyšet. Kluci jedli, zpívali, tancovali a hlavně chlastali co sa dalo. Proto také ubylo sil a ladných pohybů. Zjistili to, dyž viděli na hromadě rozbitý tatův malovaný koštéř, s kerým sa všude chlubíl a nekolik prázdných litrovek vzácných archivních vzorků. Ale s jídlem roste chuť a tabyla eště větší než na začátku. „Tak popojedeme,“ řekli si chlapci, ale na to už neměli. Všecko sa najednů začalo točit a všeckým sa jim zavíraly oči. Přestali vnímat okolí a usnúli.
„No co sa děje? Kde je ten náš kluk? Proč nejde na oběd?“, takové myšlenky teď začaly napadat mamku. Nedalo jí to a tak šla před barák. Tam sa ptala lidí, estli neviděli jijího syna. Ale nigdo nic nevěďél a ani si na něho nestěžovál. A to už bylo podezřelé. Šla dom a řekla si, že eště počká na muža. Za chvílu došél a ze dvora zavolál: „Kde ste všecí?“ Vyšla sama. On na to: „A kde je náš syn?“ A ona odpověděla: „Ten už nebýl půl dňa doma.“ „Snáď sa mu něco nestalo,“ sám sa lekl, protože mu bylo blbě už od včéra. A šél sa občerstvit dobrů slivoviců. Otevřél dveřa, viděl, že je klíček z druhej strany. Seběhl dole a teď všechno udiďél. Chvilku s rukama třepál a dyž viďél, že je to zbytečné, tak zavolal na manželku: „Volaj sanitku, ten náš tady leží na zemi ožralý jak tele a eště dvá s ním. Šak ich nemožu vzbudit.“ Pro sebe pak pokračovál: „A co si dám já teď? Šak tu nic néni. Oni mě ty hajné všecko vyžrali. Teď, abych si šél kúpit.“
Za chvílu byla sanitka tady a kluci sa objevili v nemocnici na JIPCE a případ byl předán policii. Asi za dva dni sa jeden probrál. Asi sa pochcál a chtěl něco řéct, ale eště mu to nešlo. Za chvílu, ale na otázku policajta, „Kdo vám to dál! Kdo vás tak ožrál?“, řekl jedno slovo, „Králé.“ To stačilo, už sme v tem jeli také. Policajti nás znali.
Začalo vyšetřování: „Kde ste vzali ten chlast a proč ste ty chlapce tak ožrali?“ Odpověďél sem: „Žádný chlast sme nevzali, žádný nemáme a nikoho sme neožrali. Ty třé to určitě zvládli aj sami.“ Za chvílu zazvonil telefon a slyšél sem, jak negdo volá: „Už sa probrál aj ten druhý a říkál, že Králé s tím nemajů nic společného a že tam vůbec nebyli.“ „Tak běžte kluci do třídy. Ste v tom nevinně,“ řekl policajt. Vyšetřovalo sa to ve škole. Od této chvíle sa hlavnímu aktérovi tehoto příběhu říkalo Starý Burgunďan.