Bylo krásné jarní ráno. Všecko kolem bzučelo, vonělo a rozkvétalo. Ale aby téj radosti nebylo málo, tak sa rodičom v malém domku na Mizerově narodil chlapeček. Dyž ho jeho stařeček uviďél, tak zvolál: „To je ten vňuk, na kerého čekám. Teho já všecko naučím a všecko mu předám.“ Ale nepředbíhajme.
Chlapeček měl veliké štěstí, protože sa narodíl do hluboce věřící křesťanské rodiny, kde na prvním místě byla víra a potom až všecko ostatní. A tak sa stalo, že byl aj brzo pokřtěný. Dostal jméno Ladislav a začalo sa mu říkat Ladík.
Ladík rostl, všechno ho zajímalo a byl zdravý. A tak, jak sa dalo čekat, narodil sa aj druhý syn. Byl pokřtěný jako Petr. Najednů sa všecko změnilo. Středem pozornosti už nebyl Ladík, tá sa přesunula jinam. Šecí kukali, hrkali a vyžadovali pozornosti malého děťátka.
Také Ladík přemýšlál nad tým, jak dokázat, že má rád svojého bratříčka. Všíml si, že pije enom mléčko a asi si moc nepošmákne. Proto šél a přinésl si jablíčko, keré hned nakrájál a ty kúsky nacpal bratříčkovi do pusinky. Tomu asi moc nechutnalo, protože začál křičat a měl vykulené očička. Ladík, aby sa konečně dočkal uznání za dobrý nápad, utěkál za maminků a už zdálky volál: „Pečíček také papá jablíčka.” Maminka, dyž viděla tu hrůzu, skočila a jablíčka rychle odstranila Pečíčkovi z pusinky. A dyž viděla, že sa mu očička zasej vrátily zpátky a že je zasej všecko v pořádku, konečně sa uklidnila. A Ladík? Ten poprvé v životě poznál, co je nespravedlivá nakládačka a také začal tušit, že nebyla asi poslední. A také sa nemýlil…