Jednů, když sa ministranti zrovna převlékali v přední zákristii, došél tam strýc kostelník a povidá: „Chlapci, páter Bedřich bude mět svátek a vzpomínal na vás jak ste mu hráli divadlo. Měl z teho radost a byl tenkrát velice spokojený. Nenapadá vás nic? Všecí hleděli jak vyorané myši a nikoho nic nenapadlo. Co tak mu zasej nejaké to divadlo zahrát. A to už si vzal slovo hlavní a nejstarší ministrant Jenda: „Zahrajeme živé noty.“ Jak jsme to uslyšeli, hned sme se smáli: „ Kdes to viděl, živé noty, to je blbost.“ „Néni to blbost, já sem to opravdu viděl a bylo to pěkné. Na veliký papír namalujeme veliké noty a v nich se vystřihne díra pro hlavu. Tu tam prostrčíte, vás nebude vidět.“ Potom sme dostali seznam písniček, které se musíme naučit nazpaměť. „A učte sa to, tam vám už nebude nkdo napovídat, jak ste zvyklý ze školy“, povidá Jenda. A až to budete umět, tak začneme. Byly to jednoduché a známé písničky od Františka Kmocha, třeba „Co ten ptáček jarabáček“. Všecí sme sa snažili teho ptáčka napodobit, ale bylo to marné a pořád falešné. Ale námto nevadilo. Hlavně, že uděláme oslavenci radost. A už to bylo tady, svátek měl Bedřich a odpoledňa sa hrálo. Na fáře nahoře v pracovně sa rozmotaly noty a my sme tam strčily hlavy a čekalo sa. Za chvílu došli vzácní gratulanti. Páter Bureš, páter Mikulka, obá kostelníci, farská kuchařka tetička Poluša a varhaníci. Jenda zamával taktovků a už to začalo. Zpivali sme tak nahlas, že sa okna třepaly a až na náměstí sa lidé zastavovali, jak to bylo slyšet. Varhaníci si zacpávali uši, jak to bylo falešné. Všecko ale dobře dopadlo, protože nám p.Pres poděkoval a řekl: „Chlapci, bylo to pěkné, a teď běžte na dvůr, tam sa vyfotíme na památku“. Šli jsme na dvůr a tam už byl nachystaný stojan s fotoaparátem Flexaret se zrcadlovků. Seřadili jsme sa. Malý do předu, aby byli vidět. P.Pres sa podíval do foťáka a povidá: „Chlapci, to by nebyla asi pěkná fotka. Všecí ste špinavý a vlasy máte jak vrabčí hnízda. Běžte sa umyt a učesat“. Tak jsme sa šli umyt pod studňu a z vrabčích hnízd sme sa pokusili udělat účes vhodný pro ministranta. A tak jsme se konečně nekolikrát po sobě vyfotily. P.Pres byl spokojený a povidá: „Chlapci, udělali ste mě radost a teď běžte do kuchyně. Tetička tam neco nachystala a tak si vemte a běžte dom. Po cestě nehulákajte a nebijte sa u věže. Šak sem to kolikrát viděl z okna a aj to, jak ste sa bily a válaly po zemi. Tenkrát vás tetička co šla zrovna z kostela rozehnala čaganem“. A tak jsme šil do kuchyně kde sme zostali hledět s vyvalenýma očima. Byl tam stůl plný samých dobrot. Tak sa 14 hladovců na to vrhlo. Za chvilku byly na stole enom prázdné tácky a taléřky. Jak sme si uvědomili co jsme udělali, rychle sme prchali dom a zapoměli sme sa aj pod věžů poliskat. Za chvílu na to šél p.Pres, tetička Poluša a kostelník vesele do kuchyně. Mezi dveřma tetička spráskla ruce a řekla: „Oni nám to všechno zedli!“ P.Pres sa zasmál a řekl: „No co, aspoň si uvaříme kafe.“