Bylo krásné letní odpoledne. Všude teplo a hlavně sucho.
Hráli sme sa na hromadě písku před barákem. Převážali sme písek v malých autíčkách z jedné strany hromady na druhú. Dyž tu sem najednú řekl: “Brácho, tak už teho bylo dost. My tady makáme od oběda zadarmo, a přesto mě to nenaplňuje žádnú radosťú. Mamince sa nekde šikla řeč a my sa možeme věnovat třeba pokusom.“ Petřík s tím samozřejmě radostně súhlasíl. Rozšlápl autíčko a šel za mnú.
Aby sa mohly dělat pokusy, sú zapotřebí především sirky. Kde byly sirky, sme věděli. A tak nebyl problém si je opatřit. Dyž sme držali sirky v rukách, tak sme sa konečně cítili jako borci, keří o nečem rozhodnú. „Zapalme tú hrušku, stejně z ní nejsú dobré hrušky,” řekl Petřík a šli jsme na to. Enomže nebylo to tak jednoduché, i dyž sme vyškrtali celú krabičku sirek, hruška stále nehořala. „Na to sa mosí jít ináč,“ řekl Ladík a šel si pro nové sirky a hlavně noviny. Dyž sa vrátil, Petřík spokojeným kývnutím hlavy uznal, že mu to myslí. A bylo to schválené!
Ladík první sirkú zapálil noviny, keré sa hned rozhořaly a začaly pálit. Proto jich Ladík odhodil k súsedovému plaňkovému plotu. Ten samozřejmě chytl hned a začál hořat. To sme vlastně chtěli, ale co teď? Nejlepší bude asi utéct. Dým z hořícího plotu sa nésl přímo k súsedom do dvora. Ti to hned ucítili a vyběhli ven, kde uviděli, že jim hoří plot.
Hasiči sa nevolali. Stačilo několik kýblů a bylo po požáru. Začalo vyšetřování. To bylo jednoduché. My sme sa s Petříkem přiznali. Dostali sme nakládačku a Ladík dostal zákaz brat sirky do ruky a ten platí eště dnes, protože nebýl nikdy odvolán…