Jedenkrát sa nekolik ministrantů paludovalo kolem sakristie a přemýšlali, co by kde vyvédli. Najednů sa otevřeli dveře a ozval sa hlas: „Poďte všecí sem, nic dobrého neděláte a zhnilí ste až haňba!“ Tak sme šli. Byla to paní, co v uklízala kostel, dodala: „Dnes je sobota, vyměníme v kostele koberce! Ty všední zmotáte a donesete sem. Veznete nedělní a ty zas rozmotáte místo nich. A ať je to rovné, já si to potom zkontroluju! Esli nebude, tak uvidíte! Tož nehleďte a běžte!“
Tak sa šlo. Koberce sme zmotali a odnésli do sakristie. Tam ale zrovna nikdo nebyl a tak nekerého napadlo, a to sa dalo čekat, že sa nekerý druhý tym kobercem dá pacit. A tak to začalo, jeden proti všem. Byla zahájena kobercovou válka. Mlátili sme sa tam jak žito a pištěli jak paviáni. Vtem si kerýsi všiml, že nekdo stojí mezi dveřama. Boj byl zastaven. Byl to páter Press, pro ministranty skoro svatý člověk. „Chlapci! Co sem viděl, mě stačí, teď sa tym ale nemám čas zabývat. Dvá to běžte okamžitě dodělat a ostatní poďte sem! Volali mě včil z jídelny vedle kostela, že jim nekdo naházal sníh do ventilátoru a že jim to padá do polévky. Co mě k temu řeknete?“ vyzval je páter. Ministranti stáli, hlavy sklopené a neříkali nic. „Tak, uděláme to jinak! Poďte se mnů,“ zavelel páter. Všecí vyšli před skaristii ke zdi, na keré byl ventilátor, kolem kerého sa všecko točilo. „Tak, co?“ řekl páter Press a všecí sa podívali na zeď. Ta byla jak rozstřílaný terč, ale od sněhových gulí. Bylo přesně vidět, jak sa každý snažil trefit ventilátor, kerý studené občerstvení rozděloval v jídelně.
Zrovna sa vracal strýc kostelník z fáry. „Pane Vaštík, vraťte sa s chlapcama na fáru. Půjčte jim žebř. Ať odstraní ten sníh ze stěny, idů sa omluvit a žebř potom vrátí. Dohlédnite na to prosím vás, dyť enom na Vás sa tady možu spolehnůt.“ Tady sa zase potvrdilo, jak je stařeček, strýc kostelník, důležitý. Stařeček rozdělil úkoly a už to létalo. Za chvilku bylo všechno, jak má byt.
Ten večer sme doma se stařečkem trénovali šnopsa, abych jich nekdy mohl porazit. „Všechno záleží na tom, jaký dostaneš list a jak umíš počítat“ poučil mě stařeček. „Stařečku, v noci nejací kluci zpívali v ulici, bylo to pěkné, tak sem jich poslůchal.“ „Šak já také, dyť sem sa už na ten jejich zpěv aj těšil. Byli to moji bývalí ministranti, chlapci Můčkovi. Škoda, že brzo přestali. Ti by mohli klidně zpívat aj v televizi a nebo v kostele,“ povidál stařeček. „Stařečku, šak oni ale v kostele zpívajů.“ „Já vím že zpívajů, ale já myslím, že by mohli častějc. Teď jich až do Velikonoc neuslyšíme. Zítra je totiž popeleční středa a začíná doba postní.“ „Ano, já vím, to mě nemosíte ani připomínat, šak my nechodíme ani do kina.“ „Ty máš půst enom od masa,“ říkal stařeček, „ale dyš teho zíš méň jak obvykle, tak sa teké nic nestane!“