Bylo to v létě a já jsem byl ještě velice malý chlapeček. Hrál jsem se doma v kuchyni pod stolem s kostičkama. Stavěl jsem si komín, který mě vždycky spadl. Přál jsem si autíčko, které mě stejně nikdo nekůpil. Na jednu kostku mě mamka namalovala pastelků kolečka a já jsem s ňů jezdíl kolem stola.
Jednů mamka došla ze dvora a řekla, že je tam teplo a tak bych sa mohl jít hrát do humna. Oblékla mě tepláčky, které byly o několik čísel větší a řekla, že mě tam plénku dávat nebude. Když se počurám, tak to zase uschne. Šak kdo by ty plénky pořád prál. Potom mě obula botičky, které byly také o dvě čísla větší. Když jsem udělal několik kroků, tak se mě vyzuly a já jsem odešél bosky. Mamka to hned vyřešila a vycpala je vatů, aby byly akorát. Potom řekla, abych si pod stolem uklidíl kostičky a že možu jít. Já jsem naskládál kostky do krabice od botů a když jsem chtěl odejít, tak jsem uviděl vařajku. Asi tam spadla se stolu. Vzál jsem jí sebů, protože se može vždycky hodit. A také že ano.
Naháněl jsem s ní mravenečků v trávě a dělal díry do zemi, aby to neměli tak jednoduché. Na dvoře stála mamka se stařečkem a on řekl:“ Podivaj sa na teho chlapca, jak sa umí sám pěkně hrát.“ Mě to za chvilku přestalo bavit. Uviděl jsem na dřevěné šopě něco jako vajíčko. Napadlo mě , že ho tam snesla slépka a že ho vařajků shodím, a zanesu mamce, abych ji udělal radost. Píchl jsem do vajíčka, ale byl nějaké měké a nespadlo. Tak jsem píchl ještě několikrát, až konečně spadlo. Byl jsem malý, velice nezkušený a vůbec jsem netušil, že je to vosí hnízdo a že když spadne, tak to nebude žádná sranda. A také nebyla.
Z hnízda vyletělo několik nasraných vos a bzučely jak bláznivé. Já jsem se velice lekl a chtěl jsem utéct. Ve velikých botičkách to ale nešlo a pudélko od tepláčků sa za něco zachytilo, protože jsem ho tahál po zemi. Spadl jsem na zem a začál plakat. Jedné vose to ale nevadilo a píchla mě přes tepláčky do mojí malinké prdélky a já jsem si do tepláčků upustíl malé hovínko. Přestál jsem plakat a začál hulákat. Čekál jsem, kdo mě dojde zachránit. Nikdo ale nešél a tak jsem byl velice nešťastný a opuštěný. Postavil jsem se sám a šél s velikým řevem za mamků do kuchyně. Ta se mě zeptala, co tak řvu. Já jsem pořád plakál a ukazovál melinkým prstíčkem na svoju prdelku. Mamka mě sáhla na pudélko a nahmátla bobek. Řekla, že to že se poseru se dalo čekat a proto nemusím tak hulákat.
Když mě vyslékla tepláčky a vytřepala hovínko, tak si všímla, že mám opuchlů prdélku. Namočila kapesník do studené vody a přiložila na vosí pichanec. Potom mě pohladila po mojích pěkných vláskoch a řekla, že to přejde. Já jsem přestál plakat. To už tam byl stařeček a donésl svoju mastičku na koleno. Řekl, že když si to namaže, že ho to pálí, ale potom má na chvílu pokoj. Mamka když slyšela o pálení, tak mu to rači vrátila. Tenkrát jsem si uvědomíl, že i když jsem ještě malý, že mám někoho, na koho sa možu spolehnout i v těch nejhorších chvílích, když bolí prdelka. Vosám jsem to ale nezapomněl a až jsem byl větší a měl vzduchovku, tak jsem jim na hůře sestřelil všechna hnízda, aby si pamatovaly, že nemají pichat malé chlapečky do prdelky.