Jednů v létě bylo veliké vedro. Dvá kamarádi, Jura a Fera, šli z práce. Jura povidá: „Já mám takovů žízeň, že bych sa napil aj vody, ale mám strach, že bych sa mohl otrávit. Už sem to nepil od tej doby, co sem sa topil ve Veličce.“
Fera hleděl, co blázní a povidá: „Na co sů hospody?“
„Já vím,“ povidá Jura „ ale je před výplatů a já už na pivo nemám.“
„No šak já na tom také nejsu lepší.“ Stěžuje si aj Fera „Ale temu je vinná moja stará. Ona mě peníze bere, abych nechodil pořád ožralý. Slivovicu má zamknutů a klíček nosí na krku. Jednů, když spala, tak sam se pokusil si ho půjčit. Ona sa probudila a tak mňa vyliskala, že už to víckrát zkůšat nebudu. Víš co? Poďme navštívit Maroša.“ To byl jejich kamarád, který měl sklep plný vína a ni mu to záviděli, protože tam mohl sedět od rána do večera a stará mu věřila, že tam ošetřuje víno, které ona prodávala.
A tak šli a už sa těšili, jak si sednl do chládku a eště zadarmo zaženů žízeň. Měli štěstí, Maroš byl zrovna ve sklepě. Měl už popité, jak dycky, a dobrů náladu. Radostně jich přivítal a byl rád, že nebude koštovat sám.
A už to začalo. Všecko sa chválilo už proto, že to bylo zdarma. Koštování rychle utíkalo a už bylo skoro půl noci. Najednů sa otevřeli dveřa a už bylo po srandě. Stála tam Marošova stará a povidá: „Vyhoď už tých dvoch ožralů a poď spat. Ráno musíš jít do práce. A z vás dvoch, jak vás vidím, budů mět manželky radost.“ Co měli dělat. Nechtělo sa jim, ale šli.
Po cestě Fera povidá: „Juro, vidím, že sa ti nehce. Šak já sa ti ani nedivím. Ludé říkajů, že ťa stará bije. Já su tvůj kamarád, tal řekni, co je pravda.“
Jura chvílu přemýšlel a pak řekl: „Že by mňě mlátila, to bych ani neřekl. Enom mňa párkrát kopla do prdele a někdo to viděl. Ale já mám teď inačí problém. Nezdá sa ti, že to víno bylo moc zasířené? Mě bůřijů hlísty. Potřeboval bych na záchod.“
„Na co potřebuješ záchod? Nevidíš, kolik je tady keřů. Možeš si vybrat.“ namítl Fera, ale to už Jura čapěl za tým největším keřem.
Když si pořádně odlehčil, tak zavolal: „je mě jako bych sa znovu narodil. Ale nemám papír.“
„Na co potřebuješ papír, dyť je to tady samů lopůn.“ Poradil mu Fera. Jura sáhl za sebe, ale místo lopůnu utrhl kopřivu, kterých tam bylo eště víc. Za chvílu sa ozval z keřa výkřik: „Fero, mě uštkl had.“ Při tom si roztrhl gatě, které měl při akci přišlápnuté patů.
„Juro, měj rozum. Tady žádní hadi nejsů. To mohla byt akorát vosa.“ Řekl klidně Fera. Jura sa uklidnil a řekl, že to mosel byt sršeň.
Vylézl z keřa s roztrhanýma gaťama a povidá: „Já sem tam ztratil peněženku. Poď mě ju pomoct nájít.“ Fera velice nerad, ale šél. „Šak v ní stejně nic neměl.“ Vlézli do keřa a protože tam bylo tma, tak hmatali po zemi rukama. Najednů Fera zavolal: „Já už sem něco našel a už sem do teho aj sáhl. Ale peněženka to nebude, spíš ten sirotek, cos tady nechal.“ Obá vylézli z keřa a Jura povidá: „bal to planý poplach, já mám tu peněženku v druhej kapsy.“
„No vidíš ta trůbo. Já abych si teď šel umyt ruky do potoka. Ale napřed ti nakopu do prdele místo tvojej starej. Tá stejně už dávno spí.“
A tak jeden s roztrhanýma gaťama a druhý s posranů ruků, šli pomáli dom a doufali, že jejich staré opravdu spí.