Byl konec ledna – pololetí a učitelé rozdávali děckám vysvědčení. Asi jim nasázeli hodně pětek, protože všude bylo plno pláče a nářku. Potichu to sledovali z dálky a mnuli si ruce, jak to dobře vymysleli a jak to komu pořádně zavařili. Nigdo nechtěl jít dom, protože sa bál. Tak sa kamarádi domluvili, že trochu potěší a rozveselí svoje spolužačky a možná aj celů školu.
A už to měli vymyšlené. Uděláme ze šatů panáky. Proto začali snášat čepice, bundy, boty a všecko možné co sa dalo. Nesmíme použit svoje věci, protože to by nás prozradilo. Panáci byli hotový a jako živý. A co s tým teď, všecí hleděli, ale to už bylo dávno jasné. Kluci otevřeli okna a za velikého křiku vyhodili panáků z oken. Ty dopadli zrovna před zborovnu a ředitelnu na betón. Ozvaly sa veliké rany. „Sebevražda,“ zařval ředitel, „a mě to hodí na triko jako všecko. Aj politicky su na tom špatně.“ Celá škola sa objevila v oknách. Enom ředitel a jeho zástupce vyběhli ven, zachránit co sa dá.
Když přiběhli blíž, uveděli panáků a uslyšeli ohromný smích z oken školy. Zástupce ředitele hrozil pěstí: „To vás bude mrzet darebáci. Kdo to udělál.“ Kluci sa podívali jeden na druhého a usmívali sa. Jakoby chtěli říct: „Tobě to tak řekneme, ty posero.“ Spolužačky sa pobalivy a ocenily dobré nápady. Kluci byli také spokojení až do chvíle než, začalo vyšetřování. Byli na řadě hned mezi prvníma. Ředitel všechny znal a tak rozdával dlouhé zprávy pro rodiče těm, u kerých mohlo dojít k nápravě. Tam, kde to bylo zbytečné, rozdával rány řemenem.
A tak každý dosáhl svého a byl spokojený se svou spravedlivou odměnou. Ředitel, že nebyl úraz a že všecky srovnál. A hlavně kluci, keří eště v noci slyšeli smích svojích spolužaček i když museli ležet na boku. Řemen to jinak nedovolil. I tak to stálo za to.