Dyž sem začál ministrovat, tak hlavním a nejstarším ministrantem byl Jenda Graubner. Byl to chlapec velice hodný a tím sa od nás lišíl. Ale také tím, že my sme rádi nekomu neco provédli a on rád nekomu pomohl, jako jednů mě.
Ministrovali sme spolem a bylo v kostele moc lidí, tak to bylo asi v nedělu na hrubéj mši svatéj. Tenkrát, v téj době, sa přenášál misál aj se stojanem z pravéj strany na levů a uprostřed oltářa sa pokleklo. Toto prováděl ministrant na levé straně. Dyž mělo dojít k akci, tak sa Jenda na mňa podívál, potom na ten ohromný misál, a posoudil správně situaci – šél ho přenést sám. Byl sem velice rád, že už to mám za sebů. Ale dyž sem si představíl posměch ministrantů po mši, tak mě moc dobře nebylo.
Za nejaký čas sem ministrovál na zádušní mši svaté. Tam byl misál malý jako školní sešit. Na to sem sa těšíl. A teď vám všeckým ukážu, jak sa má misál přenášat. Ale to sem si enom myslél. Bylo to jinak. Dyž sem chťél ladně vytočit první zatáčku, tak sem zapomňél misál přidržat a ten mě ulétl až k mřížce, co byla před oltářem, s velikým rachotem. Všichni sa velice lekli, ale nejvíc stařeček kostelník. Vyleťél jak netopýr se slovy: „Co to ten chlapec vyváďá?“ Uviděl misál, všechno posbírál a dal na své místo.
Jednů sme s Jendů na Velikonoce klečely u Božího hrobu. A tehdy sem poprvní poznál, jak je na tom duchovně na výši. A jak já ne. Já sem sa modlíl deset minut a už sem neměl o čem a nebavilo mňa to. Tak sem sa vrťél a otáčál, kdy mňa už vystřídajú. On sa půlhodiny modlíl a ani sa nepohl. Dyž nás vystřídali, tak mňa šokovalo, dyž řekl: „Příště mňa tam nechte celů hodinu. Né, že mňa bude negdo střídat.“
V sakristii při zapalování uhlí ovládal perfektně osmicu. Tů sem sa od něho naučíl aj já. Dyž sem chťél byt nejstarším ministrantem, tak sem to mosél umět. Jak bych vypadál? Hlavní u teho bylo to, že sa mosél zastavit kotlík se žhavým uhlím pozvolna směrem k zemi. Dyž zastavil směrem nahoru, tak mohl zapálit celů sakristiu. Komu sa to negdy stalo, ten ví, že je to pravda.
Nejlepším mojím kamarádem byl Jendův mladší bratr Petr. Chodili sme spolu do školy a seděli spolem celých devět roků. Chodili sme k nim. Oni měli ve sklepě stůl na stolní tenis a tak sme tam hrávali veliké ministrantské turnaje. Většinů tam bylo řevu a křiku tolik, že sůsedé chtěli volat policajtů. Nigdy sa ale nic nerozbylo a žádná škoda nebyla. Přeca enom byl veliký rozdíl mezi nama a třeba pionýrama. Byli sme mladí a chtěli sa bavit, ale vždycky v souladu s vírou, kerá nás naplňovala a naplňuje celý život.
